|
|
Fotografická publikace zahrnující tři cykly černobílých fotografií odhalující plíživý úpadek českého venkova. „Vesnice“, „Vesnická rekonstručko“ a „Starý způsob“ jsou zvláštním spojením humoru a profesionální obsese ve fotografii, Tak se fotografie stává uměním bez přívlastku techniky.
Nad našimi hlavami se navršily události, napjaly železné konstrukce nelidského světa, který vymáhá souhlas naší vůle, který tvrdí, že vznikl z naší vůle. Ale záleží pořád ještě na nás, chceme-li nebo nechceme-li se stát jeho spoluviníky a jeho zajatci. Tato obludná železná konstrukce neví nebo nechce připustit, že je už uvnitř nahlodávána miliony vůlí protichůdných, které jednou vezdí její zříceniny do stavby světa nového. Nezapomínejme však, že podoba tohoto příštího světa klíčí z našich nynějších nejtajnějších myšlenek, že už je skryta v hrdinských úmyslech a snech našeho srdce.
Anglický spisovatel Hilaire Belloc zchodil křížem krážem pěšky Francii i Anglii; odkrýval v krajině její někdejší podobu, síť starých římských silnic hranice keltských katastrů. Řeklo by se: čiré podivínství; k čemu takové objevy?
Takové objevy zajisté nepřispívají nijak přímo k utváření moderní společnosti, k zvyšování hmotného blahobytu. Odhalují však stopy a souvislosti lidských dějin a civilizací často výmluvněji a přesvědčivěji než prameny písemné. – Civilizace a technika mění tvář země; cesty pěší nebo silnice určené koňským potahům musily počítat jinak s povrchem půdy než moderní automobilové dálnice; směřovaly však často k stejným cílům, měly za úkol spojovat stejné končiny země.
Zdá se, že lidská paměť si ustavičně potřebuje ověřovat svou jednotu a souvislost, která je znamením jakéhosi plánu a smyslu. Proč by se jinak pokoušeli geologové a archeologové odkrývat dějiny naší země, zasuté vrstvy její dávné podoby, vývoj života v různých předhistorických obdobích? Lze vždycky říci, že toto bádání má určitý praktický cíl? Že je bezprostředně něčemu a někomu užitečné? – Sotva. Je však svědectvím, že záhada lidského života, života vůbec, ba záhada existence věcí v nejširším slova smyslu zůstává stále otevřena, ba že se prohlubuje s každým novým poznáním a objevem, a že kdyby jednou lidé upustili od těchto starostí, zájmů a úzkostí, utrpěla by hluboce sama jejich důstojnost.
Budiž, civilizace se rodí, zrají a umírají. Jsme však na zemi jenom proto, abychom budovali a potom ničili
civilizace, tyto prozatímní stavby, machinas transituras, tak jako staví jedno pokolení termitů termitiéru,
která bude zničena a opět postavena v průběhu lhostejného trvání rodu?
Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?
Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bída a bolest jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.
Může se nám namítnout, že si volíme špatnou chvíli pro tyto úvahy. Leží-li člověk pod troskami zbořeného domu, je-li zachvácen soukolím strašného mechanismu, který ho vleče bez oddechu, musí-li napínat ustavičně uši, neozve-li se za dveřmi dupot okovaných policejních bot, může sotva najít čas k tomuaby se zamýšlel nad věcmi, které nemohou okamžitě změnit jeho fyzickou situaci. Uvědomujeme si zajisté, že není lehké přemýšlet, když člověk fyzicky trpí, když je svírán úzkostí a nejistotou. Myslíme však, že je třeba se o to aspoň pokusit; že je třeba, aby se o to pokusily aspoň někteří. Neboť naše budoucnost nezávisí jenom na tom, co tuto chvíli děláme, ale snad mnohem víc na tom, co tuto chvíli myslíme a čím jsme v hloubi své duše a svého srdce.
Zdědili jsme nynější svůj svět po svých předcích, ale nemůžeme za něj svádět všecku vinu jenom na ně. Byli jsme jim možná dlužni nejenom, abychom pokračovali v jejich díle, ale někdy také, abychom je napravovali. V představě křesťanského společenství živých a mrtvých jsme závislí nejen my na nich, ale také oni jsou závislý na nás.
Neboť je v naší moci, v moci každého z nás, abychom splatili dluh, který nás s nimi váže oběma směry: můžeme nejenom napravit to, v čem jsme se jim zpronevěřili, ale také obrátit v dobré to, co snad oni viděli a chtěli špatně, v čem se snad mýlili.
- - -
Nedá se dohonit ztracený čas, nedá se fyzicky napravit to, co bylo uděláno špatně. Víme jak chabě dodržujeme svá nejlepší předsevzetí. Nelze však žít v trvalém rozdvojení se sebou samým, v pocitu, že jsme se ocitly mimo svůj život, aniž víme jak: bezpochyby dlouhou řadou malých i velkých nevěrností a zrad, které se před námi najednou vyhloubily jako propast. Smrt se nám najednou zdá tak strašlivě blízko.
Co jsem udělal s časem, který mě dělí od mého dětství, zároveň tak vzdáleného a najednou tak blízkého? Nedal jsem vyschnout zdrojům, které z něho tryskaly, nezatemnil jsem světlo, kterým bylo prozářeno?
(Úryvky z esejů českého katolického básníka Jana Čepa /1902 – 1974/. Sestavili Lukáš Jasanský a Martin Polák z knihy SAMOMLUVY A ROZHOVORY vydané nakladatelstvím Vyšehrad v roce 1997.)
<< nahoru
<< na hlavní stránku
|