|
|
Ne každý se odváží podstoupit cestu do neuspořádaných oblastí svého emocionálního života. Je to pouť do neznáma, na vlastní nebezpečí, bez průvodce. Temným koridorem dolů se spouštíme sami na improvizovaném laně. Divoká místa v nás, kam míříme, zůstávají většinou skryta za houštinou racionálních, vnějškově přijatelných tváří. Vyrovnaný zevnějšek je pečlivě pěstován a bedlivě udržován v izolaci. Avšak hned pod povrchem zdánlivě klidné slupky kolotá nepřeberné množství různorodých pohnutek, tužeb, nenávistí, lásek, strachů, a mnoha dalších nerozlišených emocí. Je až s podivem, že za bílého dne se chováme tak korektně a vlažně. Že jsme se tak umně naučili ukrývat tisíce vnitřních erupcí za netečnou tvář. Naše úhledná „civilizovaná“ schránka postupně zesílila v pevnou krustu, a naše slunce se přehřívá v hermeticky uzavřeném prostoru na dně nitra. O to nebezpečnější potom může být protržení obalu – setkání s vlastním žhavým jádrem.
Pierre Daguin se rozhodl strhnout pásku se svých očí a dát průchod pronikavosti pohledu. Jeho výsledkem je fotograficky zaznamenaný povrch těl, ale i místnosti a situace, jež nás uvádí do možnosti prostupovat skrze slupku. Vnější vrstva viditelného se stává průhlednou blankou a my máme možnost prohlédnout. Možnost vidět pod kůži, dovnitř...
Pierrovy ponorné pohledy jsou často věnovány ženám, nahým ženám. Žena je vlastně vždy připravena k proniknutí. Veškerá nepoetičnost, nemilosrdnost a tvrdost tohoto tvrzení je v souvislosti s neuhlazenými, ale přitom vnitřně vlídně zkoumavými a výrazově silnými Pierrovými fotografiemi namístě. Obyčejnost, jednoduchost a přímost pohledu bez estetizujícího výběru z těchto černobílých obrazů pro diváka činí místo pro silné emocionální projekce. Jejich nesmělá neurvalost, jako když se kluci učí říkat první sprostá slova, a jejich rozechvělý náboj, jsou chytlavým obrazovým podnětem pro vlastní prožitek citového otevření.
Pierre Daguin nechává skrze své oči proudem přirozenosti uvolněně vyplavovat obrazy dívek, přátel, soukromých prostorů, výkladních skříní, dívčích pohlaví, portrétů. Žena nabízející své tělo – cituplně i chladně. Dívka dávající k dispozici svou nahotu jako by už ani nevnímala, co to znamená, co o sobě říká, co se s ní děje, kdo je. A muž? Chce se jen dívat. Sleduje libé tvary obalu a nezajímá se o nic dalšího, o nic, co leží ukryto pod tenounkou vrstvou hebké mladé kůže. A tak, ačkoli máme zprvu dojem, že jde o jednoduchý záznam intimní situace, o erotickou momentku, můžeme po bližším sledování – tedy až se rozkoukáme – začít odečítat jemné vrstvy vnitřního citového mihotání. Jako by se nám nahá těla změnila ve světélkující emotivní bytosti, jejichž každé citové hnutí je patrné změnou intenzity a světelnosti.
Černobílá fotografie, i ta takzvaně „nekvalitní“, syrově zaznamenává těkavý okamžik, v němž se sbíhají siločáry mnoha kontextů. Fotka je jako hromosvod. Svádí na kus černobílého papíru před našima očima svazek emocionálních siločar a dává je ochutnat našemu citu. Pierre svým pohledem nic neopomíjí, nic nevylučuje ze svého zorného úhlu. Neupravuje výsek skutečnosti, nechává v něm vše, co realita nabízí - zásuvky na stěnách, neostrost celkového pohledu či detailu, žárovku na kusu drátu, postavu mimo formát, fotografický kaz... to vše v erotickém kontextu poukazuje na osvobození pohledu i vnímavosti od jakýchkoli racionálních nebo etických klišé a dogmaticky strnulých postojů. Nic není chybou – chyba neexistuje.
Otevřenost. Její různé podoby v protikladných polohách od nepříliš zdařilého pokusu o otevření až po plné odevzdání se pohledu druhého – to je princip prostupující celou sérii Pierrových fotografií. Rozevřené klíny i nesmělé odkrývání, uvolněná koupel rozpouštějící zábrany i nedůvěřivé schoulení. Nabízející se postoj se zakloněnou hlavou a zvednutýma rukama, pouhý úsměv, upřený a pronikavý pohled, polovysvlečené dívčí tělo na podlaze.
Pierre Daguin tak prozkoumává a zachycuje ve svých fotografiích krajní situace, okamžiky okraje, okraje vztahů. Tato krajnost a okrajovost není však vnějškově výrazně postižitelná. Je naopak nenápadná, kradmá, plíživě skrytá. K tomu, aby člověk dokázal něco tak subtilního obrazově zachytit, je třeba mistrovsky přirozené neohroženosti i smělé dvojsmyslnosti, upřímné vnímavosti k nevyřčenému a neodehranému, účastenství postranních myšlenek, onen obklad tišící a zklidňující prostor mezi úsměvy a chladem. A také schopnost zaznamenat ono mrazivé mravenčení, které stoupá až k srdci. Veškerý tento cit je nutný obrazovému pojmenování, které proniká z pozice muže k ženě jako principu, jako druhu životní energie. Tento přístup zbavuje oba póly lidské sexuality jejich povrchního pojetí jako pouhých vzorců chování. Zaměření na symbolický význam chování odkrývá netušené dimenze sebemenších gest, pohledů očí, sotva znatelných záchvěvů výrazu ve tváři.
Tato série fotografií nemá prvoplánové dějové propojení, přesto jejich atmosféra, opakující se tváře, vedou instinktivně diváka k vytváření vztahů a spřádání příběhu bez chronologické posloupnosti, avšak s jakousi fatální mimočasovou vazbou, která působí svou tajemností o to silněji.
Velká část tvorby Pierra Daguina se odehrává ve znamení vztahování se k ženám, vypovídá o pronikání z pozice muže do pozice ženy. Toto pronikání má nejrůznější podoby. Od koláží a brutálně barevných kreseb fixem až po fotografii, která vyjadřuje onu subtilnější podobu Pierrova vztahování se k ženám.
V případě černobílých fotografií je Pierrovo pronikání krouživé a hledající, vedené touhou přiblížit se té odlehlé, neznámé, tajemné krajině ženského světa. Pierre Daguin je jím fascinován a zárověň iritován ke stavům hlubokého roznícení. Chvíli dominantně bojuje, chvíli se submisivně podřizuje. Strháván nekonečnou silou obnovení, pokouší se prostřednictvím svých stínových záznamů vyčíst, v čem vlastně spočívá ta ohromující odstředivá energie, která vše obejme a do sebe zahrne. Pierre Daguin postává na hraně a pohrává si s pocitem, že bude pohlcen něčím nepředstavitelně mírným a přitom silným. Jeho fotografie jsou o hledání útočiště i o obavách z jeho hloubky, temnoty, nejasnosti a nekonečna. Jsou o bázni a touze. Jsou cestou k obohacující zkušenosti.
Simona Vladíková
<< nahoru
<< na hlavní stránku
|