|
Strana 8 a 9, Strůjci války I-VI, 1996-97, akryl na plátně, 100 x 70 cm
Strana 10 a 11, Vlevo: Strůjci války I-VI, 1996-97, akryl na plátně, 100 x 70 cm a Vožral se a jel, na olejomalbě S. Novotné, 90 x 100 cm
|
Publikace o jednom z nejzajímavějších českých současných umělců, malíři a performerovi, Jiřím Surůvkovi. Celobarevná s rozsáhlým anglickým resumé a maxi plakátem. Strůjci války, Doba plastická, Böhmischer Dorf, Mucholapky, Už jdou a ladí trumpety, Předkapela Lozinski a to vše uvedeno přednáškou Jany a Jiřího Ševčikovými o významu umělecké osobnost J.S. Uvnitř „big poster„ Návrat mistrů zábavy a Ve vyšší společnosti. S katalogem obdržíte zdarma číslo časopisu Umělec.
Přednáška o osobnosti J.S.
Mentalita Jiřího Surůvky je mentalitou performera, který provozuje především umění života. Jeho akce jsou realistické, brutální a hodně odlišné od tradice 60. - 70. let. Tehdy byla cílem performancí proměna, měly často charakter zasvěcování, iniciace a umělec vystupoval v roli šamana. Poslední performanční aktivity na nově se vynořující scéně v Ostravě, kam Surůvka patří, nemají rituální funkci, ale pokračují ve staré tradici militantní ironie. Jsou ostřejší, agresivnější a mají sociálně kritickou a morálně kritickou funkci. Surůvka už dnes nemůže hrát roli šamana, ale politizujícího klauna v novém dada kabaretu, který založil s Petrem Lysáčkem a dalšími pod názvem „Předkapela Lozinski”, aby odpověděl přiměřeně na novou společenskou situaci. Role klauna v absurdním kabaretu se připravovala ještě v období tzv. reálného socialismu, kdy si vytvořil absurdní, ale logickou teorii o „doplňkovém světě”, která mu umožnila akceptovat realitu své doby asi v tomto smyslu: “...naše realita jako doplněk ideálu má v této funkci nárok na existenci, tak jako například může obstát teze, že Adolf Hitler vykonal mnoho dobrého pro zdárný průběh druhé světové války.” Surůvka vedle improvizovaných představení provádí pravidelně své performance, vlastně jakýsi dada-body-art, přímo na veřejných místech, v městském prostoru, na ulicích a v obchodních domech. Žene nás z galerie a uměleckých ghet na ulici a do kabaretu, kde vedle sebe zpívá žákyně konzervatoře, Batman a Adolf Hitler.
Surůvka vyrostl v prostředí emancipovaných outsiderů a amatérů, v devastovaném prostředí Ostravy a využil všech jeho pozitivních stránek. Silná subkultura žije z extrémů. Z extrémů decentralizovaných intelektuálů, kacířů, anarchistů a nevázaných diletantů. Není tu tolik násilí tradice a estetiky, není tu tolik strachu ze ztráty kontinuity, ale je tu zato možné třeba vést neseriózní dialog se zlem (jako s doplňkem morálního ideálu). Na této scéně existují dosud alespoň zbytky subkulturní bohémy a její umělecký život má karnevalové prvky: mezinárodní akční festival Malamut, při němž například Surůvka se svými komplici vyráží do ulic jako apokalyptičtí jezdci, vyzbrojení motorovou pilou, sekačkou a helmami. Přestože Malamut probíhá již počtvrté bez větší pozornosti kritiky, je v Čechách důležitý. Performance překračují hranice profesionálních a kulturních institucí, přirozeně pronikají do společenského života a mají opravdu charakter žité přítomnosti. Jejich aktéři přitom podstupují riziko neporozumění, kterému se vystavují v setkáních s běžným městským životem. Nelze to ostatně ani provést jinak, protože periferní umělecká scéna nemá ochrannou síť profesionalizovaných institucí, vypolstrovaný azyl galerií a umělec není zdržován žádnými zprostředkovateli. Musí mít „primitivní” vztah k realitě, být antipsychologický a dokázat přirozeně navodit i destruktivní atmosféru. V performancích se přitom neuplatňují už starší přehledné a přesně připravené scénáře, klasická performance je podvracena a umělec se svou provizorní filozofií a provizorním uměním předvádí sebe sama v roli představitelů moci ve společnosti i v umění. Estetika morálky se obrací naruby. Místo šamana nastupuje klaun, který ukazuje, že nejobyčejnější tělesný akt může znamenat, že se náš život ocitá v nejistotě. V politickém spektáklu současnosti je to velmi účinná terapie, navržená už kdysi dadaisty: „moment, kdy si sedneme na židli, znamená uvést život v nebezpečí“.
Performance a jeho „doplňková strategie” je také v pozadí Surůvkových obrazů, instalací a objektů. Vycházejí ze stejných krajností a pouštějí se do ironické polemiky se svou dobou a s její cy-nickou podstatou. Surůvka tady dokáže dvěma třemi obrazy objasnit pravý stav věcí. Jeho obrazový repertoár přitom ironicky parafrázuje(a ztělesňuje) všechny představitele moci - agresivního militarismu, politiky, státu, národa, umění, pop kultury, sexu. Surůvka je moralista, který v sebeironizující póze zdánlivě přijímá situaci a vytáčí společnost tím, že navodí možnost dvojího hodnocení. Zpochybní mocenský princip a duchapřítomně přežívá se svým smíchem.
V českém prostředí Surůvka dnes představuje posun společenské funkce umění a umělce proti kultuře 60. - 70. let i proti postmoderní vlně 80. let. Posun, který je vyvolán jistou nevolností z kultury a politiky. I z hlediska estetiky centra je proto Surůvka vnímán (i s jeho lokální scénou) jako morální alternativa a jako pozitivní negace.
<< nahoru
<< na hlavní stránku
|